PANENKY V RÁJI aneb ZÁZRAČNÁ PROMĚNA BOBA K.

Jsme sousedé v jednom osamělém domě na konci údolí v Bílé Vodě; nejsevernější cíp Rychlebských hor, kraj věčného ticha, konec světa. Víme o sobě, ale míjíme se. Jsem tu přechodně na pár týdnů, abych daleko od hlučícího davu dopsal nový román, on natrvalo, pracuje jako adiktolog v nedaleké Psychiatrické nemocnici Marianny Oranžské. Sídlo léčebny, nádherný barokní zámeček, pozůstalost po nizozemské a pruské princezně Marianně Oranžské, je nahoře na kopci, pár metrů od česko-polské hranice. Vídám ho většinou z okna, hlavně o víkendu, když má volno a chodí do „psychiny“ s bandaskou pro jídlo.

„Popovídej si s ním,“ říká mi druhý soused, adiktolog Pavel. „Neuvěřitelný příběh! Byl tu dřív jako pacient, a teď má z nás všech nejvyšší vzdělání.“

A tak si jednou na Boba počkám a dám se s ním do řeči.

„Nedávno jsem promoval na magistra,“ svěří se mi. „Do Karolina přijela i moje šestaosmdesátiletá maminka. To byl snad její nejšťastnější den v životě.“

„Počkej, tys letos promoval? Kolik ti je?“

„Na Silvestra mi bude šedesát. Na Karlově univerzitě jsem byl asi nejstarší student, co tam kdy regulérně studoval. První den si spolužáci mysleli, že jsem jejich profesor,“ směje se. „A to chci udělat ještě doktorát. Víš, co je paradox? Že jsem bydlel na koleji, kam jsem dřív chodil prodávat perník.“

„Perník?“

„Pervitin. Byl jsem těžkej závislák, beznadějnej případ, kriminálník.“

„Cože?“

„Jo, osmkrát jsem seděl, dohromady třináct let. Ale i v base jsem se dostal na matroš, to pak i tam slyšíš zpívat panenky v ráji.“

„A jak dlouho jsi takhle žil?“

„Skoro třicet let. Když jsem v pětačtyřiceti naposledy vyšel z basy, stál jsem před zrcadlem, s odporem se na sebe díval a říkal si: seš úplná nula, zadlužená troska, ničím ses nevyučil, jediný, co umíš, je vařit perník, takhle nemůžeš žít dál,“ zpovídá se mi ve své kanceláři, do které dřív sám chodíval jako pacient. „Až tady na psychině ze mě udělali člověka.“

     V sedmnácti měl našlápnuto na skvělou hokejovou kariéru. Hrál za dorost Tesly Pardubice s Dominikem Haškem a Jiřím Šejbou. Ve škole se však špatně učil, hrozilo mu, že ho vyhodí z internátu a bude konec s hokejem. Dostal se přes kamarády k pervitinu, prý ho to nakopne, bude se lépe učit. Zachutnal mu, začal být na něm závislý. Vyhodili ho z internátu i z klubu, zůstal mu perník. Píchal si ho někdy i desetkrát denně, a naučil se ho tak dobře vařit, že si pro něj jezdili i feťáci z daleka. Když pak jednou v rauši slyšel zas zpívat panenky v ráji, vykradl lékárnu, chytli ho, a v devatenácti šel poprvé za mříže.

„Za komančů byla psychiatrie jako přelet nad kukaččím hnízdem, to bylo tak děsný, že jsem radši zůstal v base. Dvakrát jsem dostal elektrošoky, udělali z nás pokusný králíky na testování nových léků, píchali do nás příšerný svinstvo, tekla nám pěna z huby, třásli jsme se, chtěli umřít, psychiatrie tehdy s psychiatrií dneska se nedá vůbec srovnávat.“ 

     Ptám se na Boba pacientů na oddělení Motivace. Chválí ho, je pro ně velkou oporou, přirozenou autoritou, skvělým motivátorem, vědí, čím si prošel, že tu kdysi byl jako oni; věří, že s jeho pomocí se dostanou z pekla závislosti.

„Když jsem tady skončil léčbu,“ vypráví Bob u čaje z čerstvě nasbíraných ořechových listů, „vzal mě kamarád do křesťanského společenství v Jeseníku, byl jsem ateista, a ty lidi mi tam moc pomohli. Motivoval mě i tamní ředitel služby následné péče Darmoděj, abych šel studovat. Měl jsem jen základní školu. A tak jsem si udělal v Zábřehu dálkovou maturitu. Trvalo to pěl let. A pak jsem si řekl, že chci na univerzitu. Vzali mě do Ostravy i do Prahy, rozhodl jsem se pro Prahu. Snad zvládnu ještě i ten doktorát.“

„Nemáš v sobě už ani trochu toho starýho Boba?“

„Ne, čerpám ale z jeho zkušeností. Věříš, že člověk dokáže v sobě zabít tu bestii, toho netvora, co mu dlouhý léta ničil život?“

„Jsi vzácná výjimka, většině se to nepodaří.“

„A ty fakt chceš ten můj příběh napsat?“

„Chci. Jako fotoesej, a dám ji pak do nový knihy.“

„A jakou fotku tam dáš?“ 

„Tebe. To břímě, který v sobě neseš, ty panenky v ráji.“

„Uměl bys jednou fotkou vystihnout Dostojevského Zločin a trest?“ zeptal se, když jsme šli spolu po dvoře léčebny.

„Myslíš tebe jako novodobého studenta Raskolnikova?“

„Ne, já nikoho nezabil, já si jen rozsekal duši napadrť a pak jsem ji střípek po střípku dával dohromady. Myslím intenzivní cestu od nesnesitelné úzkosti ke katarzi. Tak nějak by ta fotka měla vypadat. Dokážeš to?“

„Nevím. Snad. Pojď, sedni si sem na lavičku. A dívej se na mě.“

„Jako přímo na tebe?“

„Jo, přímo do objektivu… Víš, že Dostojevskij byl závislák?“

„Vím. Patologický hráč. V Zločinu a trestu stojí, že v očích se zobrazuje duše, člověk se musí jen umět do nich podívat.“

„A ty to umíš?“

„Teď už jo. Trvalo mi to ale hrozně dlouho.“

„A co v nich vidíš?“

„Bolest. Zmar. Teď jsem ale šťastnej. Věříš mi?“

„Věřím. Hlupák, který poznal, že je hlupák, už není hlupák.“

„To je hezký. Tos napsal ty?“

„Dostojevskij.“

Ivan Fíla    

(4.10. 2023)